Blog dobrá práce v obci

ŽIVOT V INSOLVENCI: TRPĚLIVOST, STRES A HLAVNĚ NADĚJE

Autor: Pavel Pech

07. 10. 2019

Rubrika:

#rozhovor

Nový Bor – Nic si nepořídil a přeci dluží 900 tisíc. Jak sám přiznává, život na dluh byl podmanivý jako droga. Radek Mikeš je přes rok v insolvenci a za pět let zaplatí asi půl milionu korun. „V podstatě jsem připravil svou rodinu o nové auto,“ říká. O své situaci se nebojí mluvit. Naopak – rád předává vlastní zkušenosti lidem s podobnými problémy, ať už v rámci besed, nebo individuálně. I proto ochotně souhlasil s rozhovorem.

Radku, jak to celé začalo?

Začalo to malými rychlopůjčkami. Vždy jsem je doplatil a měl situaci pod kontrolou. Pak jsme si se ženou koupili byt a potřebovali auto. Nejdřív jsem si půjčil od banky a časem se přidaly opět mikro-půjčky. Pak přišly výdaje na bytě a najednou toho začalo být moc, byl v tom zmatek a bral jsem další půjčky, abych pokryl ty předchozí. Tajil jsem to. Nakonec jsem se ženě přiznal a doplatili jsme to. Jenže to bylo jako droga. Znovu jsem si půjčil – potají – a během dvou let se to vyšplhalo na těch 900 tisíc. Byl jsem jak na houpačce – jak v drogovém stavu. Vždy, když se to nakupilo, byl jsem ve stresu a napětí, pak jsem to vyřešil a přišla euforie. Začalo se to projevovat jak doma, tak v práci.

Kolik společností ti půjčilo?

Bylo jich včetně banky dvaadvacet. Nikomu nedělalo problém mi půjčit. Jednalo se o malé částky – pět, deset, pak třeba i třicet tisíc. Stačila jim obvykle občanka a výplatnice. Bylo to jednoduché.

Nač sis půjčoval? Co sis pořídil?

Vlastně na nic konkrétního. Chtěl jsem mít peníze při ruce na běžné výdaje. Vždy, když mi peníze chyběly, protože jsem splácel předchozí půjčky, tak jsem si půjčil další. Nic jsem si nepořídil. Jen platil, půjčoval a pořád dokola.

Sám jsi tento stav popsal jako závislost. Dokážeš se vrátit na chvíli do minulosti a vzpomenout, jak se to projevovalo například v práci, v rodině a podobně?

Dlouho jsem to dobře skrýval. Většinou šly dluhy řešit jednoduše přes mobil a internet. Dlouho nikdo nic nepoznal. Vybavuji si však řadu situací, kdy jsem se v tom ztrácel – například jsem byl hodně vzteklej třeba při řízení auta. Doléhalo to na mě psychicky.

Co se zlomilo? Prasklo to nebo už to bylo psychicky neúnosné?

Uvědomil jsem si, že během chvilky můžu přijít úplně o všechno – o rodinu, dítě, byt… Vyhledal jsem pomoc v psychologické poradně. Uvědomil jsem si, jak mě vnímá okolí mých nejbližších, a nebylo to dobré.

Jak jsi postupoval dál – myslím proces při řešení finanční situace?

Nastudoval jsem na internetu informace o osobním bankrotu a našel si na základě recenzí společnost pro oddlužení. Pak už to šlo krok za krokem. Bylo dobré, že jsem měl všechny podklady připravené.

Měl jsi kliku, že jsi natrefil na seriózní společnost a opravdu ti pomohli. Hodně lidem se stává, že naletí firmám, které na zadlužených lidech vydělávají a často je nejen ani nepomohou oddlužit, ale ještě je uvrhnou do větších problémů. Poradil ti někdo, například v dluhové poradně, na koho se obrátit?

Ne. Dluhová poradna mě vůbec nenapadla. Měl jsem štěstí. Hledal jsem sám a narazil na seriózní firmu.

Jak teď vycházíš s penězi? Co ti zbyde z výplaty?

Jde to. Nejdříve jsem se toho bál, ale od první schůzky s právní poradkyní jsem na to začal pohlížet jinak. Srovnal jsem si, zda si můžu oddlužení dovolit, komu a kolik musím zaplatit, a podobně. Sestavil jsem si rozpočtovou tabulku, díky které jsem si uvědomil, že mám vysoké výdaje a začal je škrtat. Prostě jsem věděl, že si můžu dovolit jen to a to. Začal jsem s tím pracovat. Zachránilo mi to rodinu.

Tabulka mě zaujala v tom, že jde škrtat i věci, které běžně považujeme za nezbytné. Co pro tebe bylo vyloženě bolestivé?

Musel jsem například zrušit úrazové pojištění. Řekl jsem si, že se mi dvacet let nic nestalo. Kdybych si tuhle částku šetřil po tu dobu, měl bych rezervu právě pro časy, kdy se mi něco stane – je to celé o náhodě. Jen za pět let jsem takto přišel o třicet tisíc a neměl z toho nic. Dál jsem zrušil paušál na mobil a přešel na kredit. Stačí mi na volání maximálně 300 korun měsíčně a většinou mi ještě zbyde. Najednou bylo tisíc korun dole. A pokračoval jsem postupně dál.

Moje osobní výdaje mi dříve dělaly zhruba čtyři tisíce měsíčně. Nyní jsem je seškrtal na tisíc korun a jsou v tom i granule pro psa. S rodinou vyloženě nestrádáme, jen nemůžeme mít nijak vysoké nároky.

Je to inspirativní. Vlastně až ta insolvence jednou skončí a dokážeš pokračovat v úsporách, ušetříš dost peněz na něco smysluplného, hodnotného.

To je pravda. Když počítám, kolik zaplatím v insolvenci za pět let, tak jsem v podstatě přišel o půl mega. Dalo by se říct, že jsem připravil rodinu o nové auto, nebo něco podobného.

A máš nějaké své osobní světlo na konci tunelu? Že až to všechno splatíš, budeš chtít něco konkrétního podniknout, ušetřit na něco?

Já si dělám takový pětiletky, jako to bylo za komunistů (smích). Připravuji se na to, že ze mě spadne stres. Přijde to v době, kdy budu mít sedmiletého syna a chtěl bych s rodinou začít cestovat a zároveň si udělat finanční rezervu. Teď musím mít po dobu pěti let stálou práci – ať už mě baví nebo ne. Nemůžu si moc vybírat. Živím rodinu a musím mít na insolvenci.

Je něco, co bys ze své zkušenosti poradil lidem, kteří se dostanou do podobné situace?

Řešit to. Řešit to hned. Vyhledat pomoc. Psychologickou pomoc. Psychika je hrozně důležitá. Je to základ. Nutné je udělat si v osobních věcech pořádek, připravit si vlastní systém a učit se trpělivosti. Než jsem se na to mentálně připravil, trvalo mi to asi rok. Za psychologickou pomoc není důvod se stydět, protože dnešní doba je rychlá a agresivní. Následně je potřeba si udělat systém ve vlastním hospodaření.

Hlavně ta trpělivost je asi velká zkouška. Je to proces na pět let (nově na tři roky). Přiznám se, že na tobě oceňuji zejména to, že při svých problémech se snažíš o tématu mluvit a navíc pomáhat lidem, kteří jsou na tom podobně. Co tě k tomu vlastně přivedlo?

To, že to funguje, nic to nestojí a každý na tom může pracovat sám. To chci předat dál. Ukázat, že oddlužení opravdu funguje a má smysl. Člověk se oddluží a může pak dál normálně pracovat a slušně žít. Je to pro mě seberealizace a zodpovědnost, že do čeho jsem se dostal, si nenechám jen pro sebe, ale předám zkušenost dál. A hlavně mě to baví.